Tak jsem až dosud netušila, co dělají moji kolegové o přestávce… Až když pan doktor Mertin v článku v Řízení školy 1/2020 použil termín „rozmanité přestávkové zábavy pedagogů“ (které by se musely omezit, aby učitelé byli více s dětmi).

Pana doktora Mertina si vážím, v mnoha věcech s ním souhlasím. I v textu zmiňovaného článku s názvem „Škola má povinnost zajistit úspěch všem dětem“ je řada tvrzení, s kterými lze souhlasit, i když jejich provedení naráží na úskalí reality praxe.  Ale to je asi můj pohled praktika, každodenně se setkávajícího se školskou realitou ve své i jiných školách, který je odlišný od pohledu akademického pracovníka. Co mně ale vadí, je generalizování. Nicméně jsem lehce kontaminována svou činností na akademické půdě (kde co není opřené o výzkum, neexistuje), chtěla jsem si udělat objektivní obrázek, jak vypadá „rozmanitá přestávková zábava pedagogů“.

V pátek o velké přestávce jsem si v naší škole tedy prošla celou budovu Zenklova, kde je 1. – 4. ročník. Paní učitelka v přípravce byla s dětmi ve třídě, tři ze čtyř kolegyň v prvních třídách rovněž (čtvrtá byla u lékaře). Pět kolegyň a jeden kolega (mimochodem chodil po chodbě s dětmi, které chtějí být učiteli, a ukazoval jim, co takový dohled znamená) se pohybovali po chodbě v rámci předem stanovených dohledů. Další dvě kolegyně z vyšších ročníků byly ve třídě, ostatní seděly v kabinetě a řešily zprávy od rodičů nebo zážitky z výuky (alespoň v době, kdy jsem vstoupila a rozhodně to nevypadalo jako úmysl). A tři měly „hygienickou“ pauzu mimo areál školy (a jsem přesvědčená, že si ji zasloužily).

Takhle tedy vypadá „rozmanitá přestávková zábava“ v dolní budově naší školy. Možná je to jinde jinak, ale pane doktore, bylo toto označení opravdu nutné?